Homo Pomo aneb Jaké filmy se točí o queer komunitě

V Sociologickém ústavu AV ČR se večer 10. 12. konala další z přednášek Film a televize sociologickýma očima, tentokrát na téma New Queer Cinema. Z olomoucké univerzity přijela Eva Chlumská a zasvětila nás do tohoto „hnutí“, respektive stylu kinematografie natáčené na přelomu 80. a 90. let.
Ke konceptualizaci New Queer Cinema přispěly festivaly nezávislých filmů, jmenovitě například Sundance Film Festival, který založil Robert Redford. Důležitá byla i filmová kritika Karla Soehnleina a B. Ruby Rich, která je matkou samotného termínu, jenž poprvé použila ve filmovém časopise Sight and Sound v roce 1992. Termín v podstatě upozorňuje na proměnu zobrazování LGBT komunity ve filmech, kterou můžeme sledovat v druhé polovině osmdesátých let. New Queer Cinema tedy není hnutím ve smyslu toho, že by se v jeho rámci podepisovaly nějaké manifesty či petice (jako tomu bylo například u hnutí Dogma 95), ale jde o zobrazování queer komunity novým způsobem s postmodernistickými prvky a jiným přístupem k sexualitě.

Filmy o nás pro nás

Hlavními rysy New Queer Cinema jsou překračování tabu, tedy především zobrazování sexuality ve filmu. Tyto filmy přímo míří na neheterosexuální publikum a vymezují se vůči heterosexuální společnosti, aby ukázaly, že většinová nerovná se normální. Vyskytují se zde postmoderní myšlenky, především nesmlouvavý pohled na sexualitu, která je vnímána jako fluidní a závislá na kontextu. V těchto filmech se ukazuje jako nestabilní a je o ní konverzováno jako o něčem, co se může během života měnit. Ani gender v žánru New Queer Cinema není brán jako něco samozřejmého, a polemizuje se, zdali existuje něco mezi mužem a ženou. Nic není přirozené. Samotná identita člověka se stává kontextuální. Objevují se i dvojité identity ve snaze ukázat, že gayové a lesby nemusí patřit jen do jedné menšiny. V mainstreamových filmech vidíme nejčastěji milého gaye bílé rasy jako kamaráda na nakupování pro hlavní hrdinku. Filmy spadající do stylu New Queer Cinema však ukazují například gay Latino-američana a propojují tak dvě vymezené identity.
Postmoderní nejsou jen myšlenky, ale také samotné žánrové prvky. Typická je hybridizace žánrů, například propojení černobílých a barevných scén, animace a hraných záběrů, nelineární vyprávění děje a podobně. Zajímavý je také sebereflexivní náboj některých filmů, které se snaží, aby si diváci i divačky uvědomili, že se jedná jen o film a že lidé v „normálním“ světě nejsou prefabrikovaní jako ve filmu. Díky této dvojí postmodernitě si New Queer Cinema zasloužila od B. Ruby Rich nové označení „Homo Pomo“, které jasně odkazuje na tyto prvky i skupinu obyvatel, které se filmy týkají.
Pro mnoho kritiků byl však nepřijatelný sexistický podtext těchto filmů, doposud zobrazovaná „roztomilá homosexualita“ v těchto totiž filmech nefiguruje. Ano, homosexuál má sexuální život, který lze natočit realisticky. Kritizovány jsou ale tyto filmy především pro svou politickou nekorektnost, protože vykreslují komunitu v podstatě ve špatném světle jako osoby z okraje společnosti, ne jen jako uhlazené gaye, a tím vlastně podporují negativní stereotypy. Filmy se však snaží ukázat, že tento vztah je ambivalentní a že zobrazovaná promiskuita či sklon ke zločinům nevychází ze sexuality samotné. Hlavní postava je gay a vrah, ne vrah, protože je gay. Mainstreamové filmy o queer komunitě v té době totiž v podstatě ukazovaly „tohle jsou ti dobří gayové“, hezcí, roztomilí, oběti z našeho plátna a ti jiní, reální “neprefabrikovaní” gayové už v podstatě vypadali opět jako ti špatní. New Queer Cinema se tedy drželo spíše hesla: „Jsme teplí, jsme tady, zvykněte si na nás,“ a ne mainstreamové kampaně ve stylu: „My jsme stejní jako vy, přijměte nás.“

Zero Patience/Patient

Pro představu, o jakých filmech mluvíme, uvedla Eva Chlumská například Tongues Untied od Marlona Riggse, Paris is Burning od Jennie Livingston, Swoon od Toma Kalina (který se právě snaží ukázat, že homosexuální vrazi nejsou vrahy kvůli své sexualitě), Poison od Todda Haynese, My Private Own Idaho od Guse Van Santa, The Living End od Grega Arakiho, The hours and the Times od Christophera Münche, či Zero Patience od Johna Greysona. Ukázku tohoto queer muzikálu, který odkazuje na “nultého pacienta”, tedy kdo přinesl virus HIV do Ameriky, si můžete pustit v přiloženém videu:

Nejzajímavější částí diskuze byla otázka, proč se tvůrci těchto filmů snažili zachytit postmoderní myšlenky nemainstreamovou formou kinematografie, která často nebývá snadná na pochopení. Eva Chlumská osvětlila, že režiséři chtěli právě ukázat, že umí pracovat s určitým žánrem a že není důležité jen to, co se na plátně odehrává, ale i jakou formou je to podáváno. Nechtěli ukazovat homosexuála jako oběť, jak to můžeme vidět například ve filmu Philadelphia, kde Tom Hanks hraje vyloženého slušňáka, kterého je všem líto, protože je HIV pozitivní, přičemž způsob jeho nakažení je zde určitým způsobem omlouván, protože “on je přece tak hodný”. Takhle to ale v realitě nefunguje, AIDS je nemoc, která samozřejmě postihuje i promiskuitní osoby. U nich je snad v pořádku, že zemřou?

Následovníci

Hnutí New Queer Cinema v pravém slova smyslu skončilo, ale jeho vliv je patrný dodnes. Mnoho filmů o homosexuální menšině se nyní objevuje i v mainstreamu, kde ale ztrácí základní osten kritiky. Mezi pokračovatele tohoto stylu zařadila Eva Chlumská například filmy Isaaca Juliena, Dereka Jarmana, Partha Parmara, Moniky Treut či Johna Camerona Mitchella s jeho filmem Hedwig and Angry Inch z roku 2001.

Zdroj

Hlavní obrázek: http://www.indiewire.com/

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *