“Nikdy nevíš, jestli se vrátíš”: proč brazilští sprejeři přetvářejí urbánní krajinu?

Pixação je tichým výkřikem neviditelných a vyloučených na periferii. Je závodem o existenci, hledáním adrenalinu a zábavy.                               (CRIPTA Djan, 2005)

 

12625711_1557921164534116_589755208_nPixador Bruno se soustředěně podepisoval do sešitu, jako to sprejeři dělávají na svých setkáních v rámci zavedeného rituálu, a vyprávěl o tom, jak jej nedávno přijali do gangu, který dlouho obdivoval. Také mi pouštěl na mobilním telefonu videa, údajně pořízená během interesantních rolê, což je slangové označení sprejerů pro vycházku, jejíž účelem je sprejování na vybraném či spontánně zvoleném místě. Videa zachycovala Bruna, jak stojí na střeše vysoké budovy a hlavou dolů válečkem něco natírá na zeď. Výsledný nápis byl nečitelný, a ani zdaleka nepřipomínal něco, co bych kdy předtím viděla. „To jsem já minulý týden, bylo to tady kousek od Náměstí republiky. Bylo to dost velkolepé. (…) Někdy, když zrovna nešplhám, tak si vezmu třeba takových dvacet plechovek a všechny je za celou noc vypotřebuju, abych byl vidět a ostatní řekli: „To jsi ty, LOCURAS (Brunova přezdívka), já tě znám. Dobrá práce, kámo.“

Pixadoři. Jsou tak trochu umělci, anarchisté a vandalové flirtující v podsvětí gangů s kriminalitou. Jejich hlas je na veřejnosti symbolizován sprejovanými podpisy, které tvoří neodmyslitelnou součást brazilské metropole São Paulo. Budovy, dopravní prostředky a kulturní památky jsou „dobývány“ skupinami nebo jednotlivci, kteří na nich zanechávají své podpisy v podobě rovných černých nebo barevných čar. Pro fenomén těchto estetických projevů existuje v brazilské společnosti označení „pixação“, (čti pišasau). Je to forma urbánní intervence lišící se od barevných obrazců graffiti, stylu tzv. zaoblených „tagů“, jaké najdeme v mnoha jiných světových metropolích (Berlín, New York apod.). Rozdílů mezi graffiti a pixação je několik, navíc v São Paulu se oba styly vůči sobě vymezují. Zatímco graffiti je časově náročnější, vytvoření  pixos se pohybuje v řádu několika vteřin a opakovaně se stejný nápis vyskytuje na různých místech. Odlišně od graffitistů, pixadoři s oblibou šplhají do vysokých pater residenčních a kancelářských budov. Riskují a aktivně vyhledávají nebezpečí.

Sprejeři, jak lze volně přeložit do českého jazyka hlavní aktéry této riskantní transgresivní praktiky, stejně jako ostatní „městské kmeny“ emo, hippie, hooligans, vznikají v určitém historicko-sociálním kontextu, využívají specifické způsoby sebeprezentací na veřejnosti (styl oblékání, hudební styl, slang apod.), a viditelně se vymezují vůči dominantní kultuře. Velice specifickým a unikátním stylem si symbolicky nárokují městský prostor, podobně jako například jedinci z Haré Krišna při svých pochodech v ulicích. Při svém zpěvu náboženští vyznavači okupují veřejný prostor ulic a náměstí, a přeměňují tvář města. Je tomu tak i u sprejerů, kteří skrze provokativní intervence v podobě nápisů různých barev a velikostí, nacházející se většinou na špicích vysokých budov a viaduktech, modifikují urbánní krajinu i zkušenost ostatních obyvatel, kteří pixação spojují nejsilněji s pojmem vizuální znečištění.

12659600_1557921571200742_786640940_nAť chceme nebo ne, i přes negativní vztah k této formě intervence a navzdory kritikám ohledně porušování vlastnických práv, dokážou některé výtvory pro jejich umístění a velikost nečekaně vzbuzovat u okolí obdiv nebo alespoň krátké zamyšlení. Jejich počet je v metropoli alarmující, a proto samotné nápisy vyvolávají zájem znát odpovědi na otázky, co vede tyto mladé lidi k tomu, aby šplhali na určitá místa, zanechali na nich svůj podpis a denně si tím opakovaně znepřátelili většinovou část obyvatel, se kterou sdílejí městský prostor? Řada autorů (Pereira, 2010; Ceará, Dalgalarrondo, 2008; Franco, 2009; Caldeira, 2012) hovoří o tom, že sprejeři sami sebe vidí jako vyloučené a diskvalifikované, a že jim ono sprejování může přinést prestiž a úctu. Dá-li se tedy sprejováním získat prestiž, musí se jednat o jakýsi proces dlouhodobého charakteru, kde hraje roli taktéž obhajování vydobytého postavení a tím udržování prestiže.

Praktiky sprejerů se jeví jako nástroj k označování strategicky vytyčených teritorií, kdy k získání vhodného území je podmínkou opakovaně přemoci ostatní konkurenty, kterými jsou v tomto případě ostatní pixadoři. Dají se skutečně takové formy vandalství a trestných činů slučovat s uznáním a respektem?

Prestiž a systém meritokracie

Už dříve jsem zhlédla mnoho videí sprejerů, jako bylo to Brunovo, byla u toho, když některé výtvory vznikaly nebo mi o nich bylo vyprávěno. Po cestě z metra do centra São Paula mi pixador Djan mnohokrát ukazoval, kde všude už se dokázal prosadit jeho gang. Připadala jsem si jako turista na prohlídce města s osobním průvodcem. V tomto případě však hlavními objekty vystavovanými na obdiv nebyly památky a další pozoruhodné stavby, ale ony rozmanité nápisy, umístěné v různých patrech. „Teď tě zavedu k jednomu domu. Před pěti lety jsem byl úplně první, kdo ho posprejoval. Vyšplhal jsem po okně do třetího patra. (…) Dodneška se na mě vzpomíná, protože jsem se tím proslavil. Ti mladší mě už sice překonali, protože šli do těch pater vyšších. Ale já jsem byl ten první, to je pro mě nejdůležitější, chápeš. Vždycky budu ten první.“

Jak se postupem času ukázalo, příběhy Djana a Bruna nebyly jen vychloubáním o tom, co všechno dokázali posprejovat, kam se jim podařilo vyšplhat a kolik plechovek u toho spotřebovali. Jejich příběhy poukazují na souboj, který se odehrává v metropolitním veřejném prostoru. Urbánní prostor bych zde přirovnala k fotbalovému hřišti. Sportovci sice nesoutěží o teritorium, nicméně každý vybojovaný míč a branka vzbudí u audience rozruch a potlesk, a po skončení zápasu jsou ti nejlepší za hrdiny. Ve světě pixadorů přestavují ony diváky ostatní sprejeři. Hodnotí, obdivují či jinak komentují vzniklé „hrdinské“ výkony druhých. Je běžné, že ze spousty fotbalových hráčů se postupem času stanou legendy, na které se vzpomíná, což ovšem není jen u sportovců. Existují i legendy z hudebního, filmové prostředí apod. V příběhu Djana se ukazuje, že „legendy“ se rodí také mezi sprejery. Druhá část jeho výpovědi o zdolání ostatními jedinci odkazuje na konkurenci mezi nimi a soutěživost o lepší a viditelnější pozice, kde silou popohánějící individuum šplhat vysoko, je osobní touha po obdivu, uznání a slávě.

Pixação je bezpochyby činností vázanou na konkrétní osobu, kdy postavení jedince mezi ostatními je závislé na jeho individuálních zásluhách. V příbězích Bruna a Djana se jim za zásluhy dostává verbálního uznání a získávají mezi ostatními na důležitosti. Konkrétně hodnocení, jako „dobrá práce“ u Bruna, nebo získaná pověst toho „prvního“, což zajistilo slávu Djanovi, jsou projevy úcty a uznání. Jde o prestiž, tedy, řečeno spolu s Šanderovou (2000), o „způsob pozitivního hodnocení, ocenění, úcty, který prokazujeme osobám, předmětům, sociálním pozicím, činnostem (…)“ (Šanderová 2000: 125). Prostředí pixação vytváří kosmos, ve kterém se jedinec pro své vlastnosti a dovednosti může stát „někým“ tak, že se v tomto urbánním kosmu zviditelní, osvojí si určité teritorium, a posléze ze svých činů těží v podobě uznání, úcty a získané prestiže, tak jako Bruno nebo Djan.

pixo 1O statusu jedince v prostředí podobném pixação pojednává Campos (2012). Ve světě nelegálního graffiti je podle autora status odvozen právě od schopnosti individua se zviditelnit. Vzestup aktéra je tak závislý na výkonu samotného jedince. Zde Campos hovoří o tzv. zásluhovém systému, meritokracii nemateriální povahy. Nástrojem k budování kariéry je podle Campose tzv. „tag“, který slouží jako ústřední prvek pro integraci jedince do městské kultury, propůjčující individuu novou identitu. Okrajově lze zmínit, že graffiti autor interpretuje jako formu úniku od reality a pravidel panujících v dominantní společnosti.

S ohledem na kariéru a prestiž, prostory města představují nejen základnu pro jejich budování, ale symbolizují pole experimentování a riskování: elementy zvyšující šance jedince na úspěch. “Aby bylo dosaženo úspěchu, je nezbytné překonávat omezení skrze nebezpečné a velkolepé jednání” (Campos, 2012: 3). Jinými slovy, prestiž, jako záležitost nemateriální povahy vyměřována individuu podle logiky meritokratického systému, vyžaduje neobyčejné činy, které ho proslaví. Slávu, kterou si tak spojujeme prvotně s celebritami a jejich universem, lze bezpochyby hledat i v urbánním prostředí, konkrétně v příbězích Bruna a Djana. Jednotlivé narativy pak odhalují, jak si ono uznání v jejich vlastním univerzu zasloužit.

Pixação jako odraz sociálních a prostorových nerovností

Mnohdy pixação sice představuje celek složený z nečitelných písmen a slov, které je obtížné dekódovat, avšak jejich čitelná verze se v São Paulu také vyskytuje. Jde o hesla a krátké věty, které jsou spíše sarkastickým doplňkem vyjadřujícím nesouhlas nebo otevřeně někoho či něco kritizují. Příkladem může být nápis: „A polícia mata” (policie zabíjí) nebo „3,50 em 2015?“. Druhý nápis se objevil na boční straně městského divadla v São Paulu začátkem roku 2015, kdy se zdražilo jízdné na městskou hromadnou dopravu.

V takových čitelných frázích lze identifikovat témata spojená například se zpochybňováním politické moci, problémem korupce, bezdomovectvím a strachem z násilí. Na rozdíl od nečitelného pixação, jsou uvedené heslovité věty sprejovány na lehce dostupná místa, například na novinových stáncích. Navíc jsou přítomná v rušných lokalitách se zvýšenou cirkulací osob, především ze středních a vyšších tříd. Vzhledem k těmto alternativním podobám pixação je klíčové představit kontext sociálního prostředí, ve kterém se uvedená praktika, jako často zavrhovaná forma urbánní intervence, objevuje.

10522560_762481333865715_2337571743431913900_nV São Paulu se vyskytuje forma prostorového uspořádání, kdy vyšší třídy se stěhují do monitorovaných, uzavřených residenčních enkláv opatřených zabezpečovacími technologiemi. Ke vzniku těchto „ghett“ bohatých došlo, když s prohlubováním nerovností začaly získávat na intenzitě i narativy ohledně zvyšování kriminality a násilí v metropoli. Podle brazilské autorky Teresy Caldeira, má vznik enkláv vést k sociální diskriminaci a novým způsobům sociálního rozdělení. Zatímco se bohatí segregují v uzavřených enklávách, chudí jsou, podle autorky, vytlačováni na vzdálené periferie, spojované s chudobou a násilím. V tomto sociálním kontextu vznikají první výtvory pixadorů a probouzí se v nich touha vystoupit z anonymity marginalizovaného prostředí.

Také Djan a Bruno ze začátku sprejovali na svých periferiích a postupně začali se svými nápisy expandovat do centra metropole a ostatních periferií. Je to běžný vývoj u většiny pixadorů, kteří se svými nápisy snaží kritizovat společnost, mimo jiné, za to, že se čím dál více segreguje.

Na přístupu autorky je důležitá propojenost pixação s „transformací a re-artikulací hlubokých sociálních nerovností“, jimiž byly prostory brazilské metropole vždy vymezovány. Transgresivní praktiky, které hraničí s nezákonností a zločinem, sice explicitně posilují diskriminaci, avšak mají upozornit na převládající prostorové a sociální nerovnosti. Není tedy náhodou, že se pixadoři snaží o nelegální vstup, lépe řečeno o „invazi“ do těžce dostupných a hlídaných budov, nebo do vysokých pater vyšplhají sami. Takovým jednáním poukazují, že městský prostor je (a měl by být) přístupný všem, bez ohledu na sociální původ jedince. Sprejeři totiž pocházejí z nižších vrstev společnosti. Bruno a Djan vyrostli na odlišných periferiích a pocházejí z ekonomicky slabých rodin. Otec Bruna je nekvalifikovaný dělník, a jeho matka, stejně jako Djanova, pracuje jako služebná. Jejich sociální původ oba diskvalifikuje z participace na kulturním a sociálním životě a konzumním způsobu života středních a vyšších tříd.

Podle Teresy Caldeira sprejeři nejen získávají prostřednictvím své činnosti viditelnost, ale v zásazích do krajiny autorka vidí nové formy politického jednání. Na přelomu 70. a 80. let minulého století obyvatelé periferií skrze sociální hnutí ovlivňovali veřejnou politiku, což pak bylo zásadní pro modifikaci městského prostředí na periferiích. Došlo k instalaci infrastruktury a poskytování veřejných služeb ve všech periferních oblastech. V současné době je urbánní intervence, jež na jedné straně deklaruje právo na město, a na straně druhé rozkládá veřejnou sféru, jako forma reprezentace označována za „nejinovativnější z důsledků brazilské demokratizace“.  Přítomnost mladých jedinců z periferií ve veřejném prostoru se pojí s agresivitou, a vztahy mezi sociálními vrstvami jsou založeny na nesnášenlivosti, strachu a předsudcích. I přesto, že se sprejeři svou aktivitou dožadují svých práv na město, neprojevují vůli se začlenit a odmítají asimilaci. Svým nelegálním jednáním svoji okrajovou pozici potvrzují a „vnucováním“ své existence přijímají sociální nerovnost, bez nároku na jejich redukci.

 

Shrnutí

Pixação lze nahlížet jako na nelegální praktiku, která díky své logice meritokracie může jedinci zajistit slávu a prestiž. Protože status si musí individuum zasloužit, vyžaduje tato činnost prvek hrdinství a velkoleposti v individuálních výkonech. Osvojení si těžko dostupného teritoria nebo ovládnutí dosud nikým nedotčeného pole jsou jedny z forem, jak si získat respekt. V kontrastu s tímto se také může jevit jako intervence v kontextu demokratizace společnosti, jako projev převládajících sociálních a prostorových nerovností. Nicméně ilegální činnost nemá za cíl daný stav společnosti změnit, ale spíše „navrátit“ městský prostor třídám, které z něj byly v průběhu času vyloučeny, a ocitly se na chudých periferiích. Sprejováním si tak jedinci urbánní prostor nárokují a okupují jej.

Bruno a Djan se bezpochyby nepředhánějí, kdo bude sprejovat výše, proto, aby si znepřátelili obyvatele metropole. Mainstreemová společnost už tak na jedince z periferií pohlíží s nedůvěrou, odporem, a izoluje se, čímž cílevědomě zamezuje jakékoliv interakci s těmito mladými marginalizovanými lidmi.

Bruno a Djan neusilují ani o to, aby svými „výkřiky“ zmobilizovali síly proti korupci a zamezili diskriminačním politikám státu. U obou pixadorů je sprejování v úzkém spojení s touhou vynikat, získat věhlasnou pověst. Společně s tímto však zůstává otázkou, zda jsou jejich praktiky pouhou záležitostí týkající se statusu a respektu. Jeví se, že zásahy do urbánního prostředí jsou jak nástrojem zviditelnění jedince, tak útočným voláním po spravedlivé společnosti, kde by jednotlivé sociální vrstvy sdílely a užívaly městský prostor, a kde by se vyloučení mladí lidé mohli podílet na kulturním, sociálním a politickém životě společnosti legitimními způsoby.

I přesto, že „hlas“ pixadorů reprezentovaný skrze černé nápisy, nepovede ke snižování sociálních nerovností, zůstává jim jejich demokratická svoboda vyjadřování a volného pohybu jako esenciální prvky formující vztah těchto „neviditelných“ se segregovaným prostředím velkoměsta.

Použité zdroje:

Caldeira, Teresa P. do Rio. 2000. Cidade de Muros: Crime, Segregação e Cidadania em São Paulo. São Paulo: Editora 34/Edusp. 399 pp.

__________, Teresa P. do Rio. „Inscrição e circulação: novas visibilidades e configurações do espaço público em São Paulo.“ Novos Estudos-CEBRAP 94 (2012): 31-67.

Campos, Ricardo (2012). „Graffiti Writer As Superhero“, European Journal of Cultural Studies, Vol. 16 (2): 155-170, URL: sagepub.co.uk/journalsPermissions.nav

CEARÁ, Alex de Toledo, & Dalgalarrondo, Paulo. Jovens pichadores: perfil psicossocial, identidade e motivação. Psicologia USP, 19(3), 277-293. Recuperado em 10 de outubro de 2015, de http://pepsic.bvsalud.org/scielo.php?script=sci_arttext&pid=S1678-51772008000300002&lng=pt&tlng=pt (2008).

FRANCO, Sérgio. Iconografias da metrópole: grafiteiros e pixadores representando o contemporâneo.  Faculdade de Arquitetura e Urbanismo USP, 2005.

PEREIRA, Alexandre B. De rolê pela cidade: os pixadores em São Paulo. Faculdade de Filosofia, Letras e Ciências Humanas USP, 2005.

__________, Alexandre B. As marcas da cidade: a dinâmica da pixação em São Pauol. Lua Nova, São Paulo, 79: 143-162, 2010

__________, Alexandre B. Quem não é visto, não é lembrado: sociabilidade, escrita, visibilidade e memória na São Paulo da pixação. Cadernos de Arte e Antropologia, Vol. 1, No 2, URL: http://cadernosaa.revues.org/631 ; DOI : 10.4000/cadernosaa.631c. (2012).

ŠANDEROVÁ, J. Sociální stratifikace, problém, vybrané teorie, výzkum. Karolinum. Praha. (2000).

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *